Historie vzdělávání nevidomých a slabozrakých

První písemné zmínky o lidech s vadami zraku pochází zhruba z osmnáctého století před Kristem. Oční vady se snažili léčit už staří Egypťané, Číňané nebo Indové. Ve většině starověkých civilizací bylo umožněno vzdělání pouze nevidomým mužům z bohatých rodin,
důkazem toho je římský politiky Appius Claudius Caecus (Caecus – nevidomí), který žil 340 –273 př. n. l. Jedním z prvních náznaků organizovaného vzdělávání nevidomých je zmínka v knize Marca Fabia Quintilliama o tom, že ryté písmo mohou číst i slepci. Marcus Fabius vytvořil soubor reliéfních písmen tzv. Tabellu, ta sloužila později jako základ pro vytvoření některých dalších hmatových písem. Další vyspělou kulturou, která se snažila zapojit nevidomé do vzdělání, byla kultura arabská, mezníkem byl rok 970 n. l. kdy začali být nevidomí přijímáni jako studenti na univerzitu Al Ashar v Egyptě.
V době středověku bylo jediné možné vzdělání, kterého se mohlo osobám s těžšími vadami zraku dostat, v oblasti hudby. V této době zajišťovala péči o zrakově postižené a nevidomé pouze církev a její pomáhající řády. Roku 1350 v Itálii navazují na starověkou tradici vzdělávání nevidomých a vzniklo tzv. Benátské bratrstvo Schola Coecorum, jehož členy byli i nevidomí. Je to první známé organizované seskupení nevidomých v Evropě. V šestnáctém století se začínají objevovat první pokusy přesvědčit veřejnost o tom, že by bylo dobré nevidomé vzdělávat organizovaně. Dokladem toho je spis De subtilitate italského lékaře a matematika G. Cardana, kde píše o možnostech výchovy a vzdělávání nevidomých. První doložené vzdělávací středisko pro nevidomé v Evropě byla „Akademie slepých hudebníků a básníků“, založené v Palermu roku 1661. Tato akademie však byla přístupná pouze nevidomým z těch bohatších rodin. To znamenalo, že si stejně jako ve středověku, mohli nevidomí a těžce zrakově postižení z chudších poměrů, na živobytí vydělávat většinou jen žebrotou. Změna nastala, až v roce 1784 kdy vznikají v Paříži první výchovné a vzdělávací ústavy pro nevidomé. Průkopníkem v této oblasti byl Valentin Haüy, první učitel a vychovatel nevidomých. Počátky výchovy předškolních dětí položili v Drážďanech, kde byla roku 1802 založená první mateřská škola pro nevidomé na světě. V té době bohužel stále ještě převládal názor, že vzdělání nevidomému škodí, protože si více uvědomuje svoji těžkou situaci.
V Českých zemích je první vzdělávací ústav pro nevidomé založen roku 1807 v Praze na Hradčanech. S přípravou jeho založení se začíná už roku 1806 a u jeho zrodu, stojí profesor Alois Klár (17693 – 1833).
Po odchodu z ústavu na Hradčanech zakládá Alois Klár roku 1832 tzv. Klárův zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro nevidomé. Práci v tomto ústavu se věnovali také Klárův syn Pavel Alois a vnuk Rudolf. V roce 1897 zde otevřeli první mateřskou školu v českých zemích, která zůstala dlouhou dobu jedinou mateřskou školou u nás.
V roce 1835 Jan Rafael Beitl založil v Brně soukromý výchovný vzdělávací Ústav pro nevidomé, ten podporoval výtěžkem ze svých koncertů i známí klavírista L. Balcar. V roce 1846 se tento ústav stal zemským, ředitelem byl i nadále J. R. Beitl.
Všechny tyto ústavy, které u nás vznikly, však byly jako většina škol v té době německé.
V roce 1910 založil profesor Jan Deyl v Praze zaopatřovací ústav pro slepé, kde byly učeny rukodělné řemesla a hudba, v té době to byla první ryze Česká škola pro zrakově postižené. V současné době je škola konzervatoří a ladičskou školou Jana Deyla, kde studují nevidomí a těžce slabozrací.
V době kdy u nás vznikaly první vzdělávací ústavy pro nevidomé, nebyly k dispozici téměř žádné speciální učební pomůcky. Většinu pomůcek, vyráběli přímo sami pedagogové, například v ústavu Na Hradčanech vznikla v roce 1840 první hmatová dřevěná mapa.
Protože v polovině devatenáctého století nebyla v Českých zemích a vlastně nikde, odborná literatura ani žádné katedry speciální pedagogiky, začíná ředitel brněnského ústavu J. Schwarz, pořádat vzdělávací kurzy pro učitele běžných škol, do kterých chodí nevidomé děti. Posun ve vzdělávání nevidomých a nevidomými nastal v letech 1881 a 1882. Roku 1881 vychází ministerská vyhláška, která zaručuje, že po složení zkoušky mohou být nevidomí kvalifikovanými učiteli hry na hudební nástroje. Následujícího roku se výnosem ministerstva kultury a vzdělávání zrovnoprávňují učitelé ústavů pro nevidomé s ostatními učiteli. Rok 1889 byl prvním rokem, kdy se v Praze uskutečnil kongres rakouských učitelů nevidomých a to při příležitosti prvního Dne učitelů slepců.
Do doby vytvoření Braillova písma (1825) a jeho rozšíření, se většinou používalo pouze reliéfní písmo nebo starší druhy bodových písem. Pro zdomácnění Braillova písma ve většině evropských zemí byl hodně důležitý rok 1899, kdy byl vynalezen Pichtův psací stroj. V roce 1900 pak u nás proběhla první jednání o sjednocení české adaptace Braillovy abecedy, jejichž autory byli učitelé Malý, Novák a Schwarz.
V dvacátém století začínají vzdělávací ústavy pro nevidomé a slabozraké úžeji spolupracovat, v roce 1905 například uzavírají pražské ústavy Na Hradčanech a Klárův, dohodu o vzájemném doplňování vzdělávání a přípravě svých absolventů pro život. Spolupráci také napomáhalo založení Zemského spolku pro výchovu a opatřování slepcův Království Českém v roce 1909. V tomto spolku byl v roce 1915, nejen pro potřeby vzdělávání, ale i pro větší integraci nevidomých založen odbor pro slepecký tisk. V roce 1913 se školská zařízení na našem území rozrůstají, o německou pobočku Klárova ústavu, sídlící v Ústí nad Labem.
Ještě v průběhu první světové války (1917) dává Karel Emanuel Macan popud k založení knihovny pro nevidomé, knihovna začala být plně funkční roku 1926.
V roce 1927 se v Brně stává garantem prvních tříd pro krátkozraké Drahomír Cveček, třídy vznikly při obecné škole na Rejdišti. První pražská škola pouze pro slabozraké byla otevřena v roce 1945 a vyvinula se z původních tříd pro šetření zraku otevřených v roce 1943 ve škole na Štěpánské ulici.
První rok po druhé světové válce došlo mezi Deilovým a Klárovým ústavem v Praze k dohodě o zaměření výuky (Deylův ústav se zaměřuje na hudbu, Klárův ústav na řemesla). Obě školy se staly, výnosem ministerstva školství z roku 1948, národními tzv. středními školami. Na Hradčanech zůstává i nadále základní škola. Po nástupu komunistické strany k moci byly všechny školy zestátněny a jejich učební plány přizpůsobeny současné ideologii. V roce 1950 byla, při Kroměřížském okresním ústavu národního zdraví založena základní škola pro tupozraké a šilhavé, v Praze otevřeli zvláštní školu pro slabozraké a v Brně zrušili mateřskou školu a opatrovnu pro nevidomé. Dva roky poté byla v Praze otevřena neinternátní mateřská škola. Podle průzkumu, který probíhal, na začátku padesátých let se projevuje nedostatečná příprava předškolních dětí.
Do konce padesátých let byly otevřeny ještě dvě školy pro slabozraké. V roce 1954 to byla škola v Litovli, zakladatelem je známí oční lékař prof. Václav Vejdovský. O pět let později otevřeli školu pro slabozraké v Opavě. V brněnské škole pro nevidomé začaly v roce 1957 vznikat třídy pro slabozraké. Moravská Třebová se v roce 1961 připojila k městům se školou pro slabozraké, o sedm let později školu změnili na zvláštní školu pro slabozraké.
Novinkou v ČSSR je od roku 1961 vznik kateder speciální pedagogiky. Jako další iniciativa pro zlepšení výuky nevidomých a zrakově postižených, je vznik vývojového a výrobního střediska speciálních pomůcek (Brno 1963).
Jako pokus byla v roce 1963 založena třída pro žáky se zbytky zraku, z tohoto úspěšného pokusu vznikla roku 1967 základní škola internátní pro děti se zbytky zraku. Soubor středních škol rozšířila ekonomická škola pro nevidomé založené v Praze roku 1968, v pozdějších letech zde začnou přijímat i žáky slabozraké. Škola je původně bez možnosti maturitní zkoušky, tuto možnost studenti dostávají poprvé v roce 1979.
V roce 1976 se mění školní docházka z devíti na osm let tak jako na normálních školách. Poslední školou pro slabozraké, která u nás vznikla, byla ta v Plzni, poprvé se žákům otevřela ve školním roce 1983/84. V roce 1991 začínají při většině škol pro slabozraké a nevidomé vznikat Speciálně pedagogické centra, které se orientují na péči pro děti od čtyř do 15 let. V roce 1992 byla v Brně otevřena soukromá – nadační střední polytechnická a rodinná škola pro nevidomé. Její otevření Iniciovala brněnská Nadace pro pomoc zrakově postiženým dětem. Od roku 1992 začínají do Opavy přijímat nevidomé děti, ve školním roce 1994/95 pak mohou nevidomí navštěvovat také školu v Litovli.