Otto Wichterle (27.10.1913 - 18.8.1998) - muž, který zachránil zrak milionům lidí

Každý, kdo na očích nosí kontaktní čočky, by si to jméno měl zapamatovat. Vědec si však tento vynález musel na komunistickém režimu vyvzdorovat. Původ a vznik nových věcí záleží mnohdy na náhodných okolnostech, které s vlastním problémem nemají naprosto nic společného, napsal kdysi. Na to se dá odpovědět starým úslovím: Náhoda přeje připraveným.

V létě roku 1952 si Otto Wichterle ve vlaku sedl vedle muže, který četl jakýsi oftalmologický časopis. Nakoukl mu přes rameno, zahlédl reklamu na tantalové oční protézy a napadlo ho, že lépe než kov by se s okem  jistě snášela umělá hmota. Načal s oním pánem hovor, ukázalo se, že je členem ministerské komise pro aplikaci plastických hmot v lékařství, slovo dalo slovo a komise Wichterleho pozvala, aby jí svoji myšlenku osvětlil.
Když od něj chtěli vzorky látek, které by přicházely v úvahu, přiznal, že v ruce žádné nemá, ale jejich vývoj při tehdejším stavu makromolekulární chemie považoval za možný. V tu chvíli ho označili za nereálného fantastu a vyzvali ho, aby je nezdržoval.
Nevzdal se, koneckonců byl Moravák, rodák z Prostějova a odchovanec Baťova zlínského výzkumného ústavu, kam nastoupil po absolvování vysokoškolské chemie. V době, kdy ve vlaku začal o kontaktních  čočkách  přemýšlet, pracoval na katedře plastických hmot  Vysoké školy  chemickotechnologické, kde se někteří kolegové ukázali vstřícnější než ministerská komise.
Výzkum hydrofilních gelů použitelných pro oko se rozběhl, přesto problémům nebyl konec a jedním z prvních se stalo nalezení způsobu, jak čočky z měkkého gelu vůbec vyrábět.
V roce 1958 Otto Wichterle nuceně přešel do nově založeného Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, kde s výzkumem pokračoval, jenže i když první vzorky čoček pacienti dobře snášeli, ministerstvo další práce na nich prostě zrušilo jako ekonomicky neperspektivní. Wichterle se opět nevzdal a doma na přístroji sestaveném z dětské stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola dokázal, že se čočky dají vyrábět s minimálními náklady.
Konečně od ministerstva zdravotnictví dostal volnou ruku, o jeho vynález, tehdy  už  patentovaný, projevil zájem svět a v roce 1963 ministerstvo podepsalo licenční smlouvu s americkým výrobcem.
Ve stínu kontaktních čoček stojí povědomí o dalším Wichterleho významném vynálezu, umělém polyamidovém vláknu, známém jako silon.
Pražské jaro 1968 znamenalo i pro profesora Wichterleho zásadní zvrat. Angažoval se nejen na půdě ČSAV, ale byl jedním z iniciátorů výzvy Dva tisíce slov. V roce 1969 jako poslanec České národní rady žádal demisi ministra vnitra, postavil se proti zákonu o tiskové cenzuře, žádal vypracování demokratického volebního zákona, nadále (jako celý život) se zasazoval o svobodu vědeckého bádání…
V roce 1970 ho odvolali z funkce ředitele Ústavu makromolekulární chemie ČSAV a zůstala mu jen laboratoř. I když jeho izolace od vědeckého světa postupně slábla, plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989, kdy byl zvolen prezidentem ČSAV a v té funkci zůstal po tři roky.

Zdroj: Marie Homolová, iDNES.cz (kráceno)